Coming-outem to nekončí, ale začíná!

Dnes to bude osobní. Budu psát o svém vlastním příběhu přijímání své odlišné sexuální orientace a pokusím se v tom procesu udělat trochu pořádek a popsat, jak probíhal (a probíhá). Mým cílem je dát vědět těm, kterých se to také týká (ať už přímo nebo nepřímo), na co se připravit. Protože se hodně mluví o coming-outu, ale už méně o tom, co se děje potom. Přitom každý z nás prochází celkem náročným procesem přijetí sebe sama, který trvá roky a má různé fáze a úskalí.

Tento článek je sice ovlivněný mými znalostmi osobního rozvoje a rozvojových fází, ale vychází primárně z mé vlastní zkušenosti. Je tedy subjektivní, osobní a nereprezentuje nikoho jiného, než mě.

Nekonečný coming-out

Když jsem o sobě zjistila, že jsem na holky, byl to šok a radost zároveň. Myslela jsem, že jsem konečně objevila ten chybějící dílek do skládačky mého osobního štěstí. Chtěla jsem to hned všem říct. Myslela jsem si, že pak už bude jen dobře. Že pak už budu šťastná.

Viděla jsem coming-outová videa youtuberů, četla jsem o coming-outech známých osobností. A měla jsem z toho dojem, že coming-out je jednorázová záležitost, kterou jednou udělám, a hotovo.

Takto to mají ale jen hvězdy, které to pustí do médií a od té chvíle to všichni vědí. Homofobové se během pár dní „vyhejtují“ a dál je klid. My normální lidé poznáváme denně nové lidi, kteří to o nás neví. A denně s nimi vedeme tzv. small-talk na běžná témata, à la co děláš o víkendu či kam jedeš na dovolenou.

Jenže víkendy i dovolené člověk tráví většinou se svým partnerem či partnerkou, když ji/jej má. A tak jsem se neustále dostávala do situace, kdy jsem řešila, jak o své partnerce mluvit a jestli o ní vlastně můžu mluvit před člověkem, který o mé sexuální orientaci nic neví.

A protože přetvářku a lež nesnáším a považovala jsem za ponižující nemoci otevřeně mluvit o svém životě, začala jsem zkoušet mluvit normálně. Říkat „o víkendu jedu s partnerkou na výlet“ a podobně.

Ty reakce!

Někteří se na tom zasekli a hovor se přerušil.

Jiní se mně dále ptali na mého partnera. Jako by se přeslechli.

Další se rozkřikli na celé široké okolí: „Ty jsi na holky?!“

…

Ve všech společenských kontextech se začalo objevovat, že prostě „nejsem normální“, a někdy taky že „nejsem v pořádku“. Nikdo mě na to nepřipravil. Nikdo mi neřekl, že tomu budu muset čelit ani jak…

Ti tzv. „normální lidé“ nám často vyčítají, že neumíme přijmout svou jinakost. Haha! Pro druhé máme vždycky spoustu moudra, že?

Nikdo mě nikdy neučil, jak se přijímá jinakost. Ani co to „přijetí“ vlastně znamená. A nejsem si jistá, zda ti „nejchytřejší“ vůbec vědí, o čem mluví, když mluví o „přijetí“.

Nikdo mě nepřipravil na to, že můj život se promění v jeden nikdy nekončící coming-out a že jediné, co s tím můžu dělat, je měnit svůj přístup k tomu.

Přijetí mojí jinakosti mělo mnoho fází a popravdě si nejsem jistá, zda je završeno. Spíš ne.

Zatím mám za sebou tyto fáze:

Sociální izolace

Na dlouho jsem se úplně stáhla ze společnosti. Co**d v tom jen „pomohl“. Neměla jsem chuť vidět ani své přátele. I ti měli totiž možná dobře míněné, ale hloupé poznámky (k některým jsem si neodpustila vzdělávací komentář):

• „Ty nemáš náušnice? To je nějaká součást hry na tatínka?“
• „Ty jsi ta, co změnila sexuální orientaci?!“ (Z úst nové partnerky jednoho kamaráda. Pro info: sexuální orientace se nemění, ta se objevuje a uvědomuje.)
• „A co tvůj manžel nebo manželka nebo jak si říkáte?“ (Proč bychom si říkaly „manžel“? Jsme homosexuální, ne trans. Naučte se to rozlišovat!)
• „Která z vás dělá chlapa?“ (Ani jedna. Jsme 2 ženy, protože chceme být 2 ženy spolu.)
• „Nechybí vám v posteli penis?“ (Jednak nechybí, a jednak do toho nikomu nic není.)
• „A jak víš, že jsi na holky? Třeba jsi ještě nepotkala toho pravého.“ (Ne, nedám ti šanci, hošánku 🙂 )
• „Pozdravuj tu… kolegyni.“ (Z úst vlastního otce, který 4 roky po svatbě neví, jak mou partnerku nazvat!)
• „Já ti fandím.“ (V čem jako?!)

V této fázi mi nejvíce pomohly rozhovory s mojí partnerkou a to, že jsme to prožívaly a překonávaly společně. Nenapadlo mě v tuto chvíli hledat pomoc terapeuta, protože doma bylo fajn a dalo se od toho všeho docela dobře utéct.

Identifikace

V jednu chvíli jsem přes to přese všechno měla chuť jít ven mezi lidi. Nicméně jsem se necítila dobře ve společnosti těch, kteří to o mně nevěděli.

Vytvořila jsem si tedy síť lidí, kteří o mé sexuální orientaci věděli. Mnozí poznali i moji partnerku a přijímali nás. Vytvořila jsem si bezpečné společenské kruhy. Když se v těchto kruzích objevil někdo nový, spoléhala jsem na loajalitu svého kruhu. Vetřelci nezbylo než mě taky přijmout, nebo své nepřijetí alespoň pečlivě skrývat.

V této fázi jsem měla také nejblíže k nějaké formě aktivismu, i když jsem se k ničemu nakonec neodhodlala. Odhadla jsem (myslím že správně), že by mě to zničilo, že na to (ještě?) nemám.

Homofobie, ale i všechny subtilní formy nepřijetí se mě v této fázi extrémně dotýkaly a ničily mě. Ze všeho nejhorší bylo nepřijetí nevyřčené, které jen viselo ve vzduchu za mlhou předstírané tolerance a lásky. A ze všeho nejvíc mě zevnitř rozežíralo nepřijetí (dobře skrývané) od mých nejbližších: od rodičů.

V této fázi jsem (zaplať pánbůh) vyhledala terapii. Ale ne proto, abych řešila přijetí své orientace. Přišla jsem proto, že se mi rozpadla kariéra a já nevěděla co se sebou (sociální izolace podnikání překvapivě moc nesvědčí). Témata okolo rodičů a orientace vyplynula až později jako hlubší příčiny povrchových problémů.

Diferenciace

Postupem času jsem si uvědomila, že moje sexuální orientace není ve většině životních situací vůbec důležitá.

„Je to jako barva trička.“ Řekla kdysi moje terapeutka, když jsem jí svůj posun vnímání nasdílela.

Sexuální orientace se oddělila od mé identity. Jak jsem si během předchozí fáze začala zvykat na příšerné slovo „lesba“, tak v této fázi jsem ho přestala v souvislosti se sebou používat. „Jsem lesba“ je totiž označení identity a moje identita už na sexuální orientaci nestojí. Je to ale něco jiného než popření, z něhož mě obviňují někteří homosexuálové, kteří jsou ještě v předchozí fázi identifikace. Já svou orientaci přijímám, ale nestavím na ní svou podstatu.

Stejně jako žádný heterosexuál svou identitu nestaví na tom, že je heterosexuál. Což neznamená, že svou heterosexualitu nepřijímá. On ji naopak přijímá jako tak samozřejmou, že kolem toho nepotřebuje dělat cirkus a už vůbec se tím definovat.

Ze slov „gay“, „lesba“, „heterosexuál“ se pro mě staly bezvýznamné nálepky, které slouží jen k rozdělování společnosti, na nic jiného.

Co znamená prohlášení „jsem heterosexuál“? Vždyť já jsem to o sobě dříve také zarytě tvrdila 😊

A jsem lesba, když jsem většinu svého dosavadního života strávila s muži? Koho to slovo vlastně označuje a proč bychom se měli nějak označovat? To, jestli je někdo blonďák a jiný zrzek je přeci taky jedno…

Všichni jsme lidé. A máme různé preference a různé povahy… Jsme všichni normální, protože normální je i jistá míra odlišnosti. Gausova křivka přeci znázorňuje „normální distribuci“ určitého jevu v populaci. A na obou koncích Gausovy křivky jsou 4% těch extrémně odlišných. Nevím, proč by sexuální orientace jako jediný jev neměla odpovídat této normální distribuci nehledě na to, že to dosavadní výzkumy naznačují.

Teprve v této fázi jsem si uvědomila, co je to přijetí a že jsem prošla nějakým procesem přijímání své sexuální orientace. Teprve z tohoto místa (kde jsem teď, když to píšu), jsem schopná vidět a popsat ten (dosavadní) proces.

Na tomto stupni mě také přešla veškerá potřeba zapojovat se do jakéhokoli aktivismu. Naopak začínám být k různým iniciativám velmi skeptická.

Naše sexuální orientace je stejně veřejná, jako je veřejná orientace heterosexuálů: chodíme ulicemi se svými partnery a partnerkami, mluvíme o nich, držíme se za ruce… Všichni vidí, zda jsme v partnerství s mužem či s ženou. A není žádný důvod to řešit (ani kritizovat a hejtovat, ani vychvalovat a obhajovat).

Heterosexuálové, kteří se perou za naše práva, mě vysloveně dráždí. Zvlášť, když někteří dávají najevo, že oni vědí lépe než my sami, jaká práva potřebujeme a jak o ně bojovat. Strčte si to někam!

Co bude dál?

Jak jsem řekla, nemyslím si, že můj proces přijímání je na konci. Naopak si myslím, že bude trvat celý život a začínám se s tím smiřovat.

Dle logiky vývoje by měla následovat fáze integrace z vyšší perspektivy. Z perspektivy, kterou dnes ještě asi neumím zaujmout.

Tak se těším.

Můj vzkaz všem, kterých se to jakkoli týká

Ať se jakkoli odlišujete od „normálu“, tj. od většinové společnosti, vězte, že přiznáním vaší odlišnosti navenek to nekončí, ale začíná. Teprve potom začnete bojovat s vnějším nepřijetím, které odráží vaše vnitřní nepřijetí a obojí se vzájemně posiluje. Teprve potom začne tento popsaný proces, který může u každého probíhat trochu jinak.

Mělo by být úplně normální, že si v tom necháme pomoci od terapeutů. Není to ostuda, není to selhání, je to úplně v pohodě a mělo by to být samozřejmé, skoro povinné. Je to pro mnoho lidí jediná cesta, jak svou odlišnost doopravdy vnitřně přijmout, zvlášť když vám v tom přijetí nepomáhají vaši nejbližší.

Já osobně bych terapii doporučila i rodičům těchto odlišných lidí (nemusí jít jen o homosexualitu), protože i oni potřebují projít procesem přijetí (pokud se tedy nerozhodnou své děti zavrhnout a přerušit kontakt). I oni budou čelit homofobii (či jiné xenofobii), vlastnímu studu, pocitům selhání a beznaděje… A pokud chtějí mít se svými dětmi dobrý vztah a doopravdy je podpořit, budou se s tím vším muset vyrovnat, a ne to popřít a dělat, že to není. Někdo to zvládne sám, ale většina lidí na to není připravená a neumí to.

Je normální nechat si pomoci v něčem, co sama neumím. Když jsem začala s horolezectvím, taky jsem si vzala instruktora a nešla jsem se zabít na skály s přesvědčením, že to musím zvládnout sama 😊