Homofobie je strach z homosexuality. Jsme zvyklí tímto slovem označovat otevřené projevy nenávisti a odsuzování homosexuálů, jako jsou nadávky, ponižování, diskriminace či dokonce násilí. To je tzv. explicitní homofobie, neboli viditelná homofobie.
Pak ale existuje ještě homofobie skrytá, latentní, či implicitní. To je takové chování (většinou verbální projev), za nímž stojí předpoklad, že homosexualita je horší či méněcenná vůči heterosexualitě. Uveďme si typické příklady latentní, neboli skryté homofobie:
Jak může vypadat latentní homofobie
- „Ať mají stejná práva, ale manželství jim nenáleží.“
Tento výrok se v různých variacích objevuje velmi často v souvislosti s prosazováním rozšíření manželství i pro homosexuální páry. Je za ním jednak předpoklad, že je nějaké „my“ a nějaké „oni“, čili segregace LGBT minority od heterosexuální většiny. A pak je zde také předpoklad, že „oni“, tedy gayové a lesby, jsou podřadní a tudíž nemají nárok na (posvátné) slovo manželství. Jakoby homosexuální vztahy byly něco jiného (a horšího) než vztahy heterosexuální.
Mnoho lidí takovou tezi dokonce otevřeně hájí (a tam se dostáváme na hranici implicitní a explicitní homofobie). Argumentem je nemožnost homosexuálního páru mít spolu děti, resp. přesněji řečeno počít spolu děti (mnoho homosexuálních párů spolu děti zdárně vychovává). Ačkoli dobře víme, že schopnost počít spolu potomka není podmínkou uzavření manželství u heterosexuálů a že je celá řada manželských párů, které děti mít nemohou či nechtějí. Lidé se berou také v pozdním věku, kdy ženy jsou už po menopauze a společný potomek tak nepřipadá v úvahu. Vztah je ale přesto považován za dostatečně plnohodnotný, aby byl hoden slova manželství.
Argument rozmnožování je tedy zcela lichý a podobná vyjádřením nejsou ničím jiným, než projevem latentní homofobie. Přestože se tváří velmi tolerantně („ať mají stejná práva“), je za tím latentně homofobní přesvědčení, že homosexuální vztahy jsou méněcenné.
- „Kdyby za mnou přišlo moje dítě, že je homosexuál, tak bych to samozřejmě přijala, ale mrzelo by mě to.“
Obdobné výroky opět slýcháme velmi často od lidí, kteří homosexualitu jakoby přijímají a respektují. Nicméně v takového větě nelze neslyšet skryté přesvědčení, že homosexualita je něco špatného, nebo minimálně horšího, než heterosexualita. Proč by to jinak matku mrzelo? Mrzí nás obvykle něco, co není dobré. Už jste někdy slyšeli někoho říct „Jé, tobě se narodila holčička! Tak to mě mrzí.“ U takového výroku ten sexismus snad cítí úplně každý. Zatímco vyjádřit lítost nad tím, že je vaše dítě gay, pořád považujeme za normální.
Vždyť gayové a lesby to mají v životě těžší, tak nás to samozřejmě u vlastních dětí mrzí, že? Kulový! Mnohokrát už jsem o tom psala, že jediné, co dělá život homosexuála těžší než život heterosexuála, je homofobie. Tak přestaňte být latentně homofobní a nemusíte litovat své homosexuální děti.
Homosexualita je úplně v pořádku, je normální a nepředstavuje žádný problém. Dejte si to na ledničku.
- „Když jsem čekala svou dceru, za žádnou cenu jsem nechtěla znát pohlaví dítěte. Slyšela jsem totiž, že očekávání pohlaví dítěte ovlivňuje jeho orientaci. A co kdyby se doktoři sekli a mně by se pak narodil gay nebo lesba! No to jsem nemohla dopustit!“
Opět zde platí stejná logika jako výše. Je to jedno, zda se vám narodí homo nebo heterosexuál. Pokud máte potřebu to řešit, jste latentně homofobní. Neříkám, že je nutné zkoumat pohlaví dítěte před jeho narozením. Nicméně takováto motivace pro nesdělení pohlaví je homofobní. Tečka. Protože kdyby se vám narodil gay nebo lesba… tak nic.
- Já: „Zjistila jsem, že jsem na ženský.“
- Kamarádka: „To je úplně v pořádku, to mezi námi nic nemění.“
Vypadá to jako super přijímající odpověď? Hm… Zamysleme se ještě jednou. Kamarádka má potřebu mě ujišťovat, že se mezi námi nic nezmění, když teď o mně ví, že jsem lesba. A co by se jako mělo změnit?! Já jí to jen říkám, nebalím ji. Nepředpokládám, že by se mělo něco změnit v našem přátelském vztahu, není pro to důvod. Jen se dělím o své sebepoznání. Je to přece kámoška, ne?
Reagovala by stejně, kdybych jí řekla, že jsem zjistila, že mám slabost pro modrooké blonďáky? Řekla by mi na to „To je úplně v pořádku a nic to mezi námi nemění.“? Nebo spíš „Ty jo a máš nějakého?!“
Kamarádka v této reakci předpokládá, že homosexualita je důvodem k rozpadu přátelství, proto má potřebu mě ujistit, že k ničemu takovému nedojde. Ona je přece tolerantní! Nicméně skrytý předpoklad, že homosexualita by měla nějak negativně poznamenat přátelský vztah, je tam a je projevem latentní homofobie.
To, že se mezi námi nic nemění, je naprosto normální a samozřejmé a není potřeba mě o tom ujišťovat.
- Kamarádka: „Jak to, že nemáš náušnice?“
- Já: „Nechala jsem je doma, abych je neztratila ve stanu.“ (jely jsme na několik dní na výlet pod stan)
- Kamarádka: „Aha, já myslela, že to je nějaká součást hry na tatínka.“
AU! Tohle hodně zabolelo, zvlášť protože to padlo z úst jedné z mých nejlepších kamarádek krátce po mém coming-outu.
Homofobní povahu tohoto výroku snad není potřeba nějak extra vysvětlovat. Většina heterosexuálů žije v představě, že v homosexuálním páru jeden hraje roli opačného pohlaví. Neumí si zřejmě představit, že takový vztah dvou lidí stejného pohlaví může fungovat a jak. A tak si to vysvětlují tak, že jedna si prostě hraje na chlapa, nebo jeden z mužů si hraje na ženu.
Je v tom asi spíš nepochopení, než nenávist nebo strach. Nicméně urážlivé je to pořádně. Jakoby naše vztahy byly založené na nějaké hře, na něčem, co není doopravdy. Jakoby byli naši partneři jakousi náhražkou opravdových partnerů a partnerek, nebo jako bychom tu náhražku hráli my sami…
Ne, naše vztahy jsou opravdové, nikdo si na nic nehraje a jsme ve vztahu s osobou stejného pohlaví, protože nám vyhovuje být ve vztahu s osobou stejného pohlaví. Kdybychom chtěli ve vztahu opačné pohlaví, najdeme si partnera opačného pohlaví (většinou to pro nás není vůbec žádný problém, nabídek máme spoustu). Nikdo si nehraje na maminku ani na tatínka. Každý je v takové energii, jaká mu vyhovuje, jaká je mu přirozená. Stejně jako je tomu u heterosexuálů.
Mimochodem autorka tohohle „bonmotu“ sama žije s mužem, který je daleko víc mateřský typ než většina mužů i než ona sama. Takže kdo si hraje na tatínka? Zase je to o tom, že homofobie jen odráží nepřijetí sebe sama a nějaké své stránky, která se odchyluje od „normálu“. Latentní homofobie zmizí, až lidi přestanou nenávidět sami sebe za svou vlastní odlišnost.
- „Já vám fandím.“/“To vám přeju.“
Další lahůdka používaná nejčastěji při oznámení sňatku, resp. v naší rozvojové homofobní zemi, při uzavření paskvilu s názvem „registrované partnerství“. Řekli jste někdy někdo něco podobného heterosexuálnímu páru? Vzhledem k míře rozvodovosti by „fandění“ bylo i celkem na místě. Přesto se to neříká, že? Proč asi?
Heterosexuálním párům se přeje, ať jim to dlouho vydrží, ať jsou ve vztahu šťastní, ať jim to klape, apod. Homosexuálům se fandí a přeje se jim samotný vztah. Škoda, že už mi to dlouho nikdo neřekl a dřív jsem neměla dost duchapřítomnosti. Zeptala bych se dotyčného „fanouška“, v čem nám přesně fandí. Dost by mě to zajímalo.
Opět je zde skrytý předpoklad, že by se nám vztah přát neměl, a z něj pramení potřeba poukázat na to, že „já jsem super-tolerantní a respektující a tak já vám to na rozdíl od všech ostatních přeju“. U hetero-párů se rozumí samo sebou, že jim vztah či manželství přejeme, a nemusíme jim to říkat. A kdo jim to nepřeje, ten drží hubu, protože by se dočkal stoprocentního odsouzení. Zatímco nepřát vztah či manželství homosexuálnímu páru je pořád jaksi normální a dost lidí to pořád ještě nahlas říká.
Takže děkujeme, ale nepotřebujeme ani fandit, ani abyste nám vztah přáli. Že nám to přejete je samozřejmost, kterou nemusíte extra zmiňovat. A pokud nám to nepřejete, je nám to stejně jedno.
- „Díky, žes mi to řekla, muselo to pro tebe být těžké.“
Tuhle větičku mi „vystřihl“ poměrně nedávno klient, který se mě na začátku druhého sezení zeptal na moji rodinnou situaci a dověděl se, že mám ženu a dva psy.
Nemám absolutně problém klientům sdělovat fakta z mého osobního života. Ostatně toho o sobě sdílím mnoho na svém blogu, druhém blogu, i na Facebooku (1), (2). Jsem přesvědčená, že terapeut dokáže klienta vést jen tam, kam sám ve svém rozvoji došel. A tak dávám klientům férovou šanci vědět, jak žiju a co mám za sebou, aby se mohli rozhodnout, jestli jsem pro ně vhodná terapeutka. Do terapeutického pole také významně zasahuje terapeutův soubor názorů a postojů (které nelze dát zcela stranou), a tak mí klienti mají právo moje názory a postoje znát.
V oblasti přijímání mé menšinové sexuální orientace jsem ušla už kus cesty a říct klientovi (nebo komukoli jinému), že žiji s ženou, mi nepůsobí žádné nepříjemné pocity (někdy spíš naopak). Takže ne, nebylo to pro mě vůbec těžké. Těžké bylo možná pro tohoto klienta to slyšet.
Za touto větičkou opět stojí latentně homofobní předpoklad, že homosexualita je něco, za co bychom se měli stydět a tudíž by pro nás mělo být těžké o tom veřejně mluvit. Leč, mnoho z nás již došlo do bodu, kdy se za to rozhodně nestydíme a mile rádi vám povíme, co chcete.
V této konkrétní situaci klient reagoval zřejmě na svůj vlastní stud, který v něm homosexualita vyvolává a který značí její nepřijetí z jeho strany. Věta „muselo to pro tebe být těžké“ tak byla projekcí klientovy vlastní homofobie na mě.
Nechala jsem to být a zeptala jsem se na to, co přišel řešit. Nicméně to mohl být i odrazový můstek pro terapii, protože samozřejmě existuje nějaký důvod, proč reagoval právě takto. Téma sexuality jsme následně řešili a tak jsem možná propásla důležitou zkratku k „jádru pudla“ jeho nespokojenosti v (heterosexuálním) intimním životě…
Latentně homofobní jsou i samotní homosexuálové
Když se na to člověk zaměří, latentní homofobie je prakticky všudypřítomná a můžeme ji slyšet i z úst samotných gayů a leseb. Především fáze identifikace s vlastní orientací podporuje tuto latentní homofobii, protože v tu chvíli jsou „my“ a „oni“ a probíhá jakási tajná válka o to, kdo je lepší a správnější. Přičemž drtivá většina homosexuálů v této fázi bojuje s vlastním vtíravým přesvědčením, že homosexualita je horší. Nelze se tomu divit, protože kolem sebe neustále vidíme „důkazy“ o tom, že to tak je. Máme to svým způsobem v určitých ohledech opravdu těžší. Přesto je potřeba se přes to přenést a uvědomit si, že tyto „důkazy“ svou vlastní latentní homofobií spoluvytváříme a posilujeme.
Jeden můj známý psal bakalářskou práci na téma „seznamovací strategie LGBT osob“. Samotný název této práce je latentně homofobní. Předpokládá totiž, že LGBT lidé se seznamují nějak dramaticky jinak, než heterosexuálové. Což není pravda. Dokud podrobná studie neprokáže opak, tak já kolem sebe vidím, že seznamovací strategie mnohem více záleží například na věku či na stupni vzdělání, než na sexuální orientaci či genderové identitě. Tento můj známý je gay a zřejmě potřebuje věřit tomu, že je tím speciální, nebo že jeho „komunita“ potřebuje nějakou extra berličku k seznamování, protože to má přece těžší (to bylo tuším cílem práce – usnadnit seznamování LGBT lidem)… Ano i ne. Znám celou řadu heterosexuálních lidí, kteří ne a ne najít toho pravého/tu pravou, zatímco já jsem se zamilovala na druhé schůzce ze seznamky a jsme spolu šťastně 7 let. Možná to vůbec není o orientaci… Nebo spíš určitě není. Není důvod nás zkoumat jak laboratorní myši.
Latentně homofobní LGBT aktivismus
Za vrchol skryté homofobie považuji loňskou kampaň Amnesty International, kdy tato organizace vyzývala lidi, aby vyšli do ulic v tričkách s homofobními výroky zahraničních politiků. Cílem akce mělo být „bojovat proti homofobii“. Amnesty shromáždila ty nejhorší nenávistné výroky zahraničních ministrů a prezidentů, sepsala je do emailu a ten rozeslala na raději-nechci-vědět-kolik emailových adres s návodem, jak si vyrobit to správné aktivistické tričko, a samozřejmě s datem a místem akce protestu, kde se měli všichni sejít v černobílých (!) úborech a patřičně popsaných tričkách.
Neudržela jsem se a na tuto „botu“ jsem Amnesty upozornila odpovědí na daný e-mail. Obratem mi bylo vysvětleno, že chtějí veřejnost upozornit na znepokojivou situaci LGBT v jiných zemích, tato akce k tomu slouží a zůstane tak, jak je. Na to jsem jim poslala úryvek z filmu Smrtonosná past III., kde si jde Bruce Willis stoupnout do černošské čtvrti s cedulí „nesnáším negry“. Video vydalo za tisíc slov a začali o tom alespoň přemýšlet, načež akci upravili a byla jsem ujištěna, že nápisy na tričkách přeškrtnou, aby bylo vidět, že s nimi nesouhlasí.
Tím bylo sice zabráněno nejhoršímu, nicméně fakt, že dělají reklamu nenávisti, se mi vysvětlit nepodařilo. Bylo mi sděleno, že oni se aktivismu ve prospěch LGBT věnují už dlouho a tak vědí, jak to dělat. Jinými slovy: „Sklapni, lesbo, my víme líp než ty, jak bojovat za tvý práva.“
Za latentně homofobní lze považovat i to, jakým způsobem se prezentuje Prague Pride v médiích. Vyzdvihuje se průvod a pár exotů v kontroverzních kostýmech, načež většina populace netuší, že Prague Pride není jen průvod, ale celá řada vzdělávacích akcí, workhopů, apod. Účelem mediální prezentace není zviditelnit akci Prague Pride a tím pomoci dosáhnout jejích cílů. Skutečným účelem je poškodit pověst LGBT osob, posílit ve většinové populaci dojem, že to jsou nenormální úchylové, kterých je potřeba se bát či je odsuzovat. Jde o to zvednout vlnu nenávisti… Protože nenávist vyvolá více shlédnutí, více komentářů, větší dosah a tím větší zisky. Ale schová se to za „pozitivní“ úmysl zviditelnit Pride a tím pomoci tomu, o co LGBT lidé sami touto akcí usilují – být vidět a poukázat na nerovnost.
Latentní homofobie je nebezpečná tím, že není vidět a sama sebe nepovažuje za homofobii, nýbrž za její opak. Latentní homofobie se prezentuje jako tolerance a respekt (samotné slovo „tolerance“ je homofobní – tolerujeme obvykle něco, co nám nevoní, ale rozhodli jsme se to „tolerovat“). Latentní homofobie se velmi často schovává za „boj za práva LGBT“, za podporu a pomoc. Přitom latentní homofobie podrývá skutečný respekt a plné akceptaci homosexuality jednoznačně brání.
Jak se bránit latentní homofobii?
1. Sám nebýt homofob!
Každý můžeme začít jen a jen sami od sebe, protože jen sami sebe máme plně pod kontrolou. Máte-li tedy dost sebereflexe, abyste si dokázali uvědomit svou vlastní latentní homofobii, tak zaprvé vám gratuluju a zasloužíte metál za odvahu! Vážně! Většina čtenářů se po celou dobu čtení tohoto článku hrdě bije do prsou, že jich se to jistojistě netýká. Ačkoli se to týká většiny z nás. Věřte tomu, že i já se občas přistihnu.
Dalším krokem je si svou vlastní latentní homofobii zpracovat a změnit postoj. Větu „Homosexualita je v pořádku, je normální a nepředstavuje žádný problém.“ si vylepte na viditelné místo, nebo si ji říkejte co nejčastěji. Kdykoli se přistihnete při latentně homofobním výroku nebo myšlence, opravte se. Co byste řekli nebo si pomysleli, kdybyste věřili tomu, že homo a heterosexualita jsou naprosto rovnocenné a obě stejně v pořádku? Řekněte to nahlas.
Nakonec nejúčinnější je si svou skrytou homofobii odblokovat terapií. Může mít totiž kořeny hodně hluboko v historii, a to nejen v té vaší. Dříve se za homosexualitu věznilo a upalovalo. Dokonce se to dodnes v některých částech světa děje (to upalování snad už ne, ale nejsme od toho daleko). Je těžké doopravdy uvěřit tomu, že homosexualita není problém, když pro některého z vašich předků to mohl být smrtelný problém. Je to ale potřeba pro to, abychom se v této oblasti jako lidstvo posunuli.
Je mi jasné, že na terapii s tím půjde asi jen ten, koho se to osobně nějak týká, tzn. sám je homosexuál, nebo má homosexuála v rodině či velmi blízkém okolí. Ostatní mají subjektivně důležitější témata k řešení a to je úplně v pořádku. Stačí dosáhnout akceptace u kritické masy a pak už to půjde samo. Ze všeho nejdůležitější je, aby homosexuálové plně přijali sami sebe.
2. Nebrat si homofobii osobně!
Pokud se často stáváte terčem podobných latentně homofobních větiček, pak vězte, že tyto věty neříkají nic o vás, ale říkají mnoho o svých autorech. Lidé se stydí za své skryté a potlačené (sexuální) touhy, nepřijímají různé části sebe a svého každodenního chování, a podvědomě toto své nepřijetí projektují na jiné. Homosexuálové a všichni spadající pod zkratku LGBT jsou snadným terčem.
Zároveň jsme pro heterosexuální „většinu“ také nepříjemným zrcadlem. Podívejte se, kolik lidí je nešťastných v heterosexuálních vztazích. A vy jim ukazujete, že existuje jiná varianta. To bolí. Homosexualita představuje z určitého úhlu pohledu velkou výhodu právě ve vztazích, kdy žena s ženou a muž s mužem si přirozeně lépe rozumí a mají o něco snazší komunikaci (ačkoli problémy máme taky). Někdo tedy může právem závidět samotnou orientaci a jiný zase odvahu podle své přirozenosti žít.
Slyšela jsem názor (dle mého názoru ezo-názor), že když se setkáváte s homofobií, je to známka a zrcadlo vašeho vlastního nepřijetí sebe sama. Zásadně s tím nesouhlasím! Nemůžete za to, že jsou lidé homofobní. Do takového světa jste se narodili. Homofobie kolem vás nevypovídá o vás, vypovídá o těch, kteří se jí dopouštějí!
Neřešte proto samotnou homofobii, řešte to, co s vámi tato homofobie dělá – to je váš prostor pro rozvoj, aby se vás viditelná i skrytá homofobie stále méně a méně dotýkala.
Co přinese eliminace homofobie?
Dle mého názoru bude mít eliminace homofobie – explicitní i implicitní – mnohem dalekosáhlejší dopady, než jen klid v duši gayů a leseb. Slyšela jsem například rozhovor s francouzským novinářem, který mluvil s ruskými vojáky na Ukrajině a ptal se jich, co je žene do boje. Homofobie byla na první místě. Oni nebojují proti Ukrajincům, oni (dle svědectví tohoto novináře) bojují proti Americe a tamním tendencím k většímu a většímu respektu LGBT (možná až k respektu vyhnanému do opačného extrému, ale to my , co tam nežijeme, nevíme). Pod tlakem propagandy propadli strachu, že je tito lidé nějak ohrožují, a vedou proti tomu válku. Nechci tím říci, že homofobie je příčinou války na Ukrajině. Chci tím říct, že homofobie je nástroj, kterým se dají manipulovat davy lidí až takovým způsobem, že jdou nasadit vlastní život a likvidovat životy jiných, či takové jednání zpovzdálí schvalují.
Když čtu některé výroky na sociálních sítích, nemůžu se ubránit dojmu, že někteří naši spoluobčané by nás stříleli s velikou radostí na potkání a nesmírně je frustruje, že nemůžou. Když pozoruji předvolební boje politických stran, vidím, jak je téma zneužíváno všemi stranami – jedni staví politiku na podpoře těch chudáků utlačovaných homosexuálů a jiní na jejich nenávisti. Někteří hodní politici kvůli nám pláčou v parlamentu. Jak dojemné. Ve skutečnosti je mi na zvracení z obojího a vidím, jak snadné je manipulovat lidi skrze pocit nadřazenosti (oba postoje jsou nadřazené – jeden explicitně, druhý skrytě).
Proto se domnívám, že eliminací homofobie přijde vládnoucí garnitura (nejen u nás ale celosvětově) o významnou páku manipulace davů. Nehledě na to, že homofobie není nic jiného než nenávist k bližnímu. A pokud se nám podaří zbavit se nejen explicitní, ale i implicitní nesnášenlivosti vůči homosexuálům, pomůže nám to zbavit se nesnášenlivosti a potažmo její horší formy – nenávisti – obecně. Kromě implicitní homofobie zde totiž máme také implicitní sexismus, implicitní rasismus (ten je u nás stále ještě i dost explicitní) a další implicitní xenofobie všeho druhu, které škodí nejen těm, vůči kterým jsou namířeny, ale celé společnosti.
Společnost ještě nedošla do bodu, aby si svou sebedestrukci nenávistí uvědomila. Jednou tam dojde díky těm jednotlivcům, kteří si to uvědomí a sami u sebe si své frustrace a nenávisti zpracují. Velmi si vážím všech, kteří do toho jdou a děkuji jim za jejich úsilí.
Nenávist k bližnímu je mimochodem jedním z mechanismů, jak se člověk dobrovolně zbavuje vlastní svobody, jak popisuje Erich From v knize Strach ze svobody, kterou vřele doporučuji přečíst. Být homofobní (explicitně nebo skrytě) v podstatě znamená odmítat svobodu. Nebuďte homofobní, mějte odvahu ke svobodě!!!
