Jak se společnost otevírá a uvolňuje, svou odlišnou sexuální orientaci si začínají připouštět i lidé, kteří by na to v jiném kontextu neměli odvahu a potlačili by to v sobě. K homosexualitě se přiklánějí a budou více přiklánět také lidé méně vyhranění, kteří jsou převážně homosexuální, ale ne čistě homosexuální. A nakonec dnešní generace mladých už nechce jen tak přijmout hetero-model jako à priori jediný správný status quo. Chtějí svou sexualitu zkoumat a ujistit se, zda jim hetero-model bude opravdu vyhovovat, nebo potřebují pro své štěstí něco jiného. A tak roste pravděpodobnost, že za vámi přijde vaše dítě s tím, že je gay nebo lesba, a nebo jen s tím, že neví a hledá se.

Neshodneme se na tom, zda je to dobře nebo špatně. Pro někoho je to skvělé a podle jiného se „svět v prdel obrací“ (viděno mnohokrát v komentářích na Facebooku 🙂 ). Ale pojďme se shodnout na jednom: je dobré být na to připraven, protože ať se nám to líbí nebo ne, ten fenomén tu je a jen tak nezmizí. Jak tedy jako rodič reagovat na takovouto informaci? Jak ji přijmout?

Tento článek píši na základě vlastní zkušenosti s coming-outem před rodiči a také čerpám ze zkušeností s coming-outem mých známých.

Nečekejte na coming-out!

Pokud v sobě začínáte řešit otázku přijetí homosexuality svého dítěte až v okamžiku, kdy za vámi přijde s touto informací, je to už pozdě. Ta chvíle coming-outu před rodiči je klíčový okamžik, který zásadně ovlivní váš vztah s dítětem. Když to neustojíte, těžko to budete napravovat. Je to příležitost ukázat bezpodmínečnost své rodičovské lásky, ale taky příležitost ukázat dítěti, že vaše láska je jenom iluze a skutek utek.

Jak jsem napsala v úvodu tohoto článku, fenomén se rozšiřuje a čím dál více mladých lidí bude svou orientaci zkoumat a hledat. Už v mojí generaci je nemalý počet těch, kteří, než zakotvili v heterosexuálním vztahu, vyzkoušeli si vztah homosexuální. Pravděpodobnost, že se u svého dítěte setkáte minimálně s nějakým hledáním, je tedy poměrně vysoká a stojí za to připravit se na to předem.

Nebuďte slepí!

Ta informace pro vás nemusí být vůbec překvapivá, jste-li ke svému dítěti vnímaví. Hraje si vaše dcera s autíčky a chodí na fotbal? Váš syn se ve škole/školce baví více s holkama? Dcera v pubertě neprožívá bláznivé zamilování a nelítá za klukama? Nemůže pak dlouho najít toho pravého?… Je mnoho signálů, které nemusí znamenat vůbec nic, ale mohou. Obzvláště pokud těch signálů budete pozorovat více, připravte se na den D.

Já jsem se své mámě často svěřovala se svými trápeními s muži. A ona mi nejednou řekla: „To je divné, že tě hned od začátku štve. Teď jste spolu začali chodit, máte být zamilovaní, a ne naštvaní.“

Když jsem jela domů oznámit, že jsem na holky, myslela jsem, že ji tím nepřekvapím. Utěšovala jsem se, že ona to možná dávno tuší, nebo to dokonce ví a tou větou mi nahazovala udičku… Kulový. Netušila nic a v první chvíli to vůbec nepřijala. O to větší to byl pro mě šok.

Naproti tomu několik blízkých přátel mi řeklo „Vždyť já to o tobě dávno vím. Dost žes na to přišla.“ Takže to vidět bylo. Je to vidět na většině z nás. Vidí to ale jenom ten, kdo je tomu otevřen. Buďte otevření.

Nejde jen o samotný coming-out

Čím více jste této možnosti otevření a jste s tím v pohodě, tím dříve si to vaše dítě může přiznat. Mě poprvé napadlo, že bych mohla být lesba, asi ve 14 letech. Ale tehdy jsem se toho děsila. Cítila jsem, že to moje okolí nepřijímá a ti poslední lidé, kterým bych se se svou pochybností šla svěřit, byli moji rodiče. Necítila jsem se v bezpečí, a tak jsem myšlenku zapudila. V 17 jsem ji zapudila znovu, ačkoli bylo celkem zjevné, že se zamilovávám do žen. Pak jsem si našla prvního přítele (resp. on si našel mě), začala jsem brát hormonální antikoncepci a bylo na dlouhé roky „vyřešeno“ – zamilovanosti byl konec až do vysazení hormonálky. Kdybych cítila u rodičů otevřenost a přijetí, mohla bych se svěřit a třeba si ušetřit zoufalé 18leté hledání toho pravého a frustraci, že ho nemůžu najít a nevím, co je to opravdová láska.

Nemusím asi dodávat, že včasné přiznání homosexuality a její bezpodmínečná akceptace významně snižuje pravděpodobnost promiskuity. Střídání partnerů je často jen zoufalý pokus buď o popření své orientace, nebo naopak o upevnění se v tom, že to tak doopravdy mám, že to nebylo jen poblouznění jedním člověkem. Případně je dána potřebou dohnat, co člověk v mládí zameškal, když si svou orientaci uvědomí a připustí až později v životě. Chcete-li tedy své dítě ochránit před pohlavními nemocemi, smiřte se dopředu s tím, že může být gay/lesba a přijměte to. Nebude si pak muset nic dokazovat nebo dohánět.

Přijmout případnou homosexualitu dítěte byste měli už před početím

Postoj rodičů je klíčový ještě daleko před tím, než si samo dítě začne svou orientaci uvědomovat. Sexuální orientace je vrozená a někdy se projevuje už ve velmi raném věku (kamarád gay mi vyprávěl, že byl fascinován penisy už někdy ve 4 letech věku, i já jsem se cítila nějak jiná od útlého věku, v podstatě co si pamatuju, tak pořád). Dítě podvědomě vnímá, jestli to rodiče přijímají nebo ne. Pokud je téma tabu, je nepřijímáno. Když se o něčem nemluví, je to jednoznačná známka toho, že to není v pohodě, není to přípustné, není to OK. Dítě tak vůbec nemusí vědět proč, ale cítí se nepřijaté, divné, jiné či nepatřičné už velmi brzy a ovlivňuje to jeho sebevědomí a sebejistotu na celý život.

Proto jsem přesvědčená, že každý rodič by měl být na tuto variantu připraven už před tím, než dítě počne. Stejně jako by měl dopředu přijímat obě možnosti, že bude mít kluka nebo holku, měl by dopředu přijímat také obě možnosti: že bude mít hetero nebo homosexuála (vím, jsem idealista). Pokud tedy už dítě máte a s jeho případnou homosexualitou v pohodě nejste, máte co napravovat. Ovšem lepší pozdě než nikdy, takže směle do toho!

První krok na cestě k přijetí je tento: přijmout, že nepřijímám.

Buďte k sobě doopravdy upřímní! Je v pořádku, že vám přijetí takovéto věci dělá problém. Je to normální. Máte za sebou minimálně dvoutisíciletou historii vtloukání do hlavy, že homosexualita je nemoc, úchylka, apod., takže je normální, že její přijetí není otázkou pouhého rozhodnutí. Mnohem horší, než přiznané nepřijetí, je předstírané přijetí. Vaše dítě totiž není natvrdlý idiot a pozná, jestli jej doopravdy přijímáte, nebo to jenom předstíráte. Vaše dítě je na vás emocionálně napojené víc než si dokážete představit a vnímá všechny nuance vaší nonverbální komunikace. Ta tvoří 93% sdělení. Takže ve zbylých 7% si můžete tvrdit, co chcete. 93% mluví jasně a upřímně – to se nedá zakamuflovat.

Přiznat si, že (teď v tuto chvíli) nedokážete přijmout homosexualitu u svého dítěte, je obrovsky odvážný krok. Nepřijetí je totiž velmi špatně viděno. Může vám naskočit, že jste špatný rodič, nebo nějaké podobné „supr“ přesvědčení, kterému budete muset čelit. Takže i toto přiznání si zaslouží respekt.

Tím to ovšem nekončí. Budete si muset zpracovat všechny emoce a strachy, které kolem homosexuality máte. Udělejte si poctivou inventuru všech:

  1. Myšlenek
  2. Pocitů
  3. Strachů

…které máte s homosexualitou spojené. Možná se bojíte o své dítě, že bude šikanované, s kým se bude stýkat, že bude nějak znevýhodněné… Možná se bojíte, že nebudete mít vnoučata a budete mít v životě prázdno. Možná se bojíte, co si o vás řeknou známí. Možná máte pocit selhání, že za homosexualitu dítěte můžete vy a něco jste podělali… A nebo máte strach, že si s dítětem nebudete rozumět, když bude takto jiné… Celý tento balík budete muset zpracovat.

Chtějte pro své děti zajímavý život, ne pohodlí

Lidé chtějí pro své děti pohodlný a snadný život, a tak preferují jednu polaritu. Někdo chce kluka raději než holku, protože kluci to mají v životě lehčí (argument mnohokrát slyšený, který nijak neobhajuji). A tak preferují mužské pohlaví na úkor ženského. Jenomže nemají kontrolu nad tím, že se jim opravdu narodí kluk. Pak se narodí holka, a už má zápis, že není OK, protože měla být raději kluk (je jedno proč). A má to o to těžší.

Totéž platí o homo/heterosexualitě. Bojíte se, aby vaše dítě nebylo homosexuální a nemělo tedy těžký život? Za tím je tento podvědomý předpoklad: Homo je horší než hetero.  Přejete si heterosexuála, protože to mají v životě snazší, čímž akcentujete méněcennost homosexuality.  A opět nemáte kontrolu nad tím, jakou orientaci vaše dítě bude mít. Pokud homosexuální, tak jste mu to svým dobrým úmyslem udělali těžší – přiživili jste strach z homosexuality, tj. homofobii, tj. to hlavní, co ho bude v životě omezovat.

Nebát se homosexuality svého dítěte je nejlepší obrana proti homofobii.

Homosexualita opravdu není žádná závažná „diagnóza“. Život člověka ovlivňuje jak negativně, tak i pozitivně. Ano, má i výhody! Každá mince má 2 strany. Není čeho se bát, není důvod panikařit nebo hysterčit. Homosexualita je v pořádku, je normální, nepředstavuje žádný problém. A čím víc to takto dokážete brát a uvnitř sebe si to srovnat, tím snižujete míru homofobie ve světě a ulehčujete život všem homosexuálům – potenciálně i svým dětem.

Homosexualita je v pohodě, homosexuálové jsou v pohodě a mají v sobě dost vnitřní síly na to, aby si svou, zatím stále minoritní, orientaci ustáli.

Zpracováním VŠECH  svých strachů spojených s homosexualitou tak pomáháte řešit to jediné, co doopravdy komplikuje homosexuálům život: homofobii.

Jak se těchto strachů zbavit?

Terapie, terapie, terapie.

Neexistuje jiná cesta, jak doopravdy změnit své vnitřní nastavení. A není ostuda chodit na terapii, naopak. Vezměte svůj balík myšlenek, pocitů a strachů a vyrazte za terapeutem. Vaše dítě vám za to poděkuje. Je to to nejlepší, co pro něj můžete udělat. Opravdu. Žádný nový iPhone, žádná dovolená v Karibiku či nadupaná audina nenahradí přijímající domácí prostředí, důvěru, otevřenost a bezpečí.

Ideální reakce na coming-out

Možná jste čekali nějaký přímočarý návod, co říct dítěti, které přijde s tím, že je homosexuál. Jenomže ono nejde ani tak o to, co řeknete, ale o vaše pocity a přesvědčení, které máte za tím. Protože to, co řeknete, je jenom těch 7% obsahu. Vaše reakce by měla být pokud možno autentická, ne naučená z příručky.

V ten moment, kdy tedy uslyšíte tuto informaci „mami/tati, já jsem gay/lesba“, zůstaňte u svých pocitů. Zhluboka dýchejte, vnímejte, co to s vámi dělá a zkuste to pojmenovat. Jestli jste překvapení, řekněte, že jste překvapení. Jestli dostanete strach, pojmenujte ho. Jestli potřebujete čas na zpracování té informace, požádejte o čas. Není to ideální, ale všechno je lepší než přetvářka. Zkuste nepanikařit a nerozvíjet katastrofické scénáře. Nenaskakujte na své myšlenky, zůstávejte pozorností v těle.

Ideální samozřejmě je, když se dokážete upřímně usmát a říct, že je to úplně v pohodě, je to celkem nepodstatná informace a nic se tím nemění. Úplně nejlíp když jste to předem tušili a řeknete, že to už víte a máte své dítě pořád stejně rádi a stojíte při něm za všech okolností. Ale musí to být opravdové a autentické, nejen že se snažíte být ideální rodič a mlžíte, že se vám to nedaří. Proto ta terapie předem.

Sexuální orientace sama o sobě neovlivňuje váš vztah s dítětem.

Homosexualita vzbuzuje spoustu neopodstatněných strachů, a tak se na závěr tohoto článku pokusím vaše případné obavy rozptýlit.

Homosexualita neznamená, že si s vašim dítětem budete hůř rozumět. Je milion věcí, na kterých se s dítětem můžete názorově rozejít a může vás to rozdělit. Může si vybrat profesní cestu, která se vám nezamlouvá, může mít životní styl, který vy nepochopíte… To, že je homosexuál je naprosto minoritní věc. Pokud má doma heterosexuálního otce a heterosexuální matku, tak jeden z nich je na ženský a druhý na chlapy. S jedním z nich tak dítě bude mít v tomto společnou řeč a s druhým ne. Stejně jako kdyby bylo hetero. Mimochodem ono s vámi své sexuální touhy stejně spíš řešit nebude.

Homosexualita neurčuje povahu dítěte, neurčuje jeho zájmy, neurčuje, jaký si zvolí styl života ani jaké bude mít názory. Neurčuje, do jaké míry bude nebo nebude promiskuitní ani jak kvalitní vztahy bude schopno navazovat. Neurčuje prakticky nic kromě toho, že bude mít vztah se stejným pohlavím. Toť vše. Všechno ostatní závisí na úplně jiných faktorech.

Sice můžete mít dojem, že všichni gayové jsou nějací (a stejní či podobní), ale věřte, že to je jen dojem. Vidíte jen špičku ledovce. Sice se nám říká „komunita“, ale my žádná komunita nejsme, stejně jako heterosexuálové nejsou komunita na základě své orientace. Nebo jste snad stejná komunita s Babišem, s Okamurou nebo třeba s Kajínkem? To jsou všichni heterosexuálové. Cítíte s nimi snad nějaké speciální spříznění kvůli tomu?

Napříč naší „komunitou“ máme radikálně jiné názory a žijeme jiným stylem života. Neshodneme se ani v názorech okolo homosexuality samotné a jejího přijímání. Neshodneme se v názorech na manželství. Neshodneme se v názorech na Prague Pride a jiný aktivismus. Existují komunity homosexuálů, ale tyto komunity nezahrnují zdaleka všechny homosexuály a členství v nich není povinné na základě orientace. Naštěstí.

Vaše geny nejsou výjimečné a vnoučata nejsou vaše právo

Nejčastějším argumentem, proč preferovat heterosexualitu, jsou vnoučata. „My chceme vnoučata!“

Zklidněte hormon!

Vnoučata vám negarantuje nikdo, ani když máte hetero děti. Jednak stoupá neplodnost, jednak čím dál více lidí děti nechce bez ohledu na orientaci, jednak se čím dál více lidí stěhuje pryč ze svého rodného města, řada lidí odchází do zahraničí a když se podíváte na vývoj v naší zemi, lze očekávat zvýraznění tohoto trendu. Takže vnoučata třeba nebudete mít, nebo budou žít v jiném státě a vy je uvidíte 2x za rok, když moc. Na druhé straně lesby děti mít mohou celkem snadno a i gayové, když hodně chtějí, tak si poradí.

Zaměřte se na své životy a nevynucujte si na svých dětech, aby vám pořídily hračku jménem miminko. Tlačit na své dospělé dítě, aby vám dodalo vnoučátka pro radost, je hodně hodně nefér bez ohledu na orientaci dítěte. Je to jeho život, dali jste mu ho, tak si na něj nedělejte nároky.

Některým se ježí vlasy při pomyšlení, že jejich geny se neposunou dál do další generace. Prosím vás, v čem jsou vaše geny tak výjimečné, že by se rozhodně měly zachovat? Víte, že i se šimpanzem máte 99% DNA stejné? Kolik toho tak asi máte společného s jinými lidmi? Opravdu si myslíte, že vaše nula-nula-prd odchylka od někoho jiného z vás dělá nad-druh, který nesmí vyhynout?

Nehledě na to, že řetěz je tak silný, jak silný je nejslabší článek. Dokud tu máme lidi pod hranicí bídy, kterým neumíme účinně pomoci se z toho vyhrabat (a kteří se množí jak králíci), tak je klonování nějakých rádoby nad-lidí stejně zbytečné. Vaše geny svět nezachrání, ani kdyby výjimečné opravdu byly. Sorry, že vám beru iluze. Fakt je to jedno, jestli tu budou běhat blonďáci nebo bruneti. To jen vaše velké ego chce věřit, že jste nejvýjimečnější z výjimečných.

Takže klídek, hluboký nádech, výdech, relax a pojďme na to přijetí!

Chcete pomoci s přijetím (čehokoli)?

Jak bylo napsáno: přijmout odlišnost svých dětí nemusí být jednoduchá věc a kolikrát nestačí se rozhodnout a říct si „přijímám“. Každé nepřijetí ale dětem ubírá na sebedůvěře, na sebehodnotě, a na jejich pozdějším úspěchu v životě.

Pokud cítíte, že něco (homosexualitu ale i cokoli jiného) přijmout nedokážete a chcete s tím pomoci, ráda vás objednám na terapii a podíváme se na to.

Podobné příspěvky