Jsem homosexuální a nejsem lesba – Jak to?!

• „Neříkej mi lesbička!“
• „Tys tu svou orientaci stále nepřijala, když s tím slovem máš pořád problém.“

NE, NE, NE!

Jsem do morku kostí přesvědčená o tom, že nálepky nikomu nesvědčí a jen přispívají k rozdělení společnosti a vzájemné nenávisti. Jsem také skálopevně přesvědčena o tom, že identifikovat se se svou sexuální orientací je cesta do pekla. Nebo přinejmenším cesta slepá. Proto mám přímo nutkavou potřebu napsat článek o tom, do jaké míry se naše identita točí nebo netočí kolem naší sexuální orientace a kdo tedy je lesba a kdo není.

Dostaneme se k tomu, že identifikace se svou sexuální orientací sice má své místo v procesu akceptace menšinové orientace, ale není cílovou stanicí. Vysvětlíme si, jak takový proces akceptace probíhá a jaké má fáze. Ačkoli vycházím především ze své vlastní zkušenosti, z mého vlastního procesu přijetí a z pozorování druhých, tak fáze přijetí jsem převzala z integrální psychologie Kena Wilbera (viz uvedené zdroje na konci článku). Kombinuji tedy psychologickou teorii s osobní zkušeností s cílem usnadnit jednotlivcům i společnosti přijetí menšinové sexuální orientace. Text poslouží jak těm, kterých se toto přijetí přímo týká, tak i těm, které toto téma z jakéhokoli důvodu zajímá.

Na slovech ku*va záleží!

Přátelé i nepřátelé mě často obviňují ze slovíčkaření a mají pravdu. Já slovíčkaření přímo zbožňuju a myslím si, že na slovech, kterými popisujeme svou zkušenost, převelice záleží. Není to koneckonců jen má víra, ale jeden z pilířů NLP (neurolingvistického programování). NLP přímo studuje to, jak slova ovlivňují naše prožívání a naopak.

Je tedy zásadní rozdíl v tom, zda řeknete:

• Jsem na ženský
• Moje sexuální orientace je homosexuální
• Jsem lesba

Pro drtivou většinu lidí (zvláště heterosexuálů) jsou to zcela identická sdělení. Ukážu vám ale, že je mezi nimi obrovský rozdíl.

Jak „jsem na ženský“, tak „moje orientace je homosexuální“ pojmenovávají jakousi vlastnost člověka. Charakteristiku. Ta první věta je hovorová a značně nepřesná. De facto by to znamenalo, že jsem na všechny ženský, nebo na jakoukoli ženskou, nebo na více ženských. To může být pravda pro některé homosexuální ženy, ale mnohé jsou naopak dlouhodobě ve vztahu s jednou ženou a tudíž „jsem na ženský“ nevystihuje jejich situaci. Nicméně to vyjadřuje jakousi fyzickou touhu těla.

Druhá věta je nejpřesnější a jediná adekvátní. V mém případě by dokonce bylo nejpřiléhavější říci, že moje sexuální orientace je převážně homosexuální, protože mám celkem silnou heterosexuální stránku. Jde o pojmenování jakéhosi fyzického parametru mého těla, který mě ovlivňuje v některých životních kontextech a v jiných vůbec ne.

Naproti tomu vyjádření „jsem lesba“ je označením identity. Říká, kdo jsem. A to, kdo jsem, mě definuje a je to se mnou pořád, ať jsem, kde jsem a ať dělám, co dělám. Když „jsem lesba“, tak jsem někdo jiný, než když „nejsem lesba“.

Vzorem přijetí sexuální orientace jsou heterosexuálové

Všimněte si zajímavého fenoménu, a sice že ke slovům „gay“ a „lesba“ nemáme ekvivalentní nálepku pro heterosexuály. V mužském rodě by se ještě dalo říci „heterosexuál“ (ačkoli ekvivalent k heterosexuálovi není gay, ale homosexuál), ale pro ženský rod výraz nemáme. „Heterosexuálka“ jsem nikdy neslyšela. Slyšela jsem „jsem hetero“ nebo „jsem na chlapy“. Což, jak jsme si vysvětlili výše, není označení identity člověka, ale jen jakési jeho vlastnosti – jedné z mnoha.

Heterosexuálové se totiž běžně se svou orientací neidentifikují, a tak žádnou nálepku nepotřebují. To, že jsou heterosexuálové, nemají potřebu o sobě říkat nebo to nějak ukazovat. Pouze snad v kontextu, kdy je začne balit osoba stejného pohlaví, ale v běžném životě je to zcela nepodstatná informace. Neexistuje žádná komunita heterosexuálů a žádný heterosexuál necítí speciální pouto s jiným heterosexuálem jen na základě stejné sexuální orientace. Pro heterosexuála je jeho orientace něco tak samozřejmého, že o tom vůbec nepřemýšlí. A to je stav, ke kterému bychom měli směřovat i my homosexuálně orientovaní, nebo nejlépe řečeno ne-heterosexuální.

Proč? Protože to je stav naprostého přijetí své orientace.

Tím, že heterosexualita je společensky přijímaná a po tisíciletí propagovaná, tak heterosexuálové mají toto přijetí zadarmo. Společnost heterosexualitu bez výhrad přijímá, a tak ji přijímá i každý heterosexuál, aniž by o tom přemýšlel.

My neheterosexuální si musíme tu cestu k naprostému přijetí prošlapat.

Heterosexuálové to mají zadarmo, my ostatní musíme přes „3 kopce“

Ta cesta přijetí má 3 stádia:

• Identifikace
• Diferenciace
• Integrace

Těmito fázemi ve skutečnosti prochází lidský rozvoj v jakékoli oblasti. Ať už se identifikujeme s čímkoli, tato identifikace nás nějak omezuje. Například sportovec se může identifikovat se svým sportem nebo se svými úspěchy a ukončení kariéry mu potom působí velké psychické potíže (najednou není ten slavný hokejista/tenista/…). V tu chvíli se potřebuje „diferencovat“, tzn. oddělit od svého sportu či úspěchu, a následně jej tzv. „integrovat“ z vyšší úrovně. Ve fázi diferenciace může mít pocit, že celá ta námaha byla k ničemu, zatímco jakmile dosáhne integrace, pochopí smysl svého působení ve sportu a může svou zkušenost dále využít. Tento mechanismus popsal Ken Wilber v integrální psychologii a my jej nyní aplikujeme na proces přijetí menšinové sexuální orientace.

Identifikace aneb „Jsem lesba, kdo je víc?“

První fáze je identifikace. To je fáze, kdy považujeme svou orientaci za něco strašně důležitého a definujícího. Cítíme zvláštní pouto s dalšími ne-heterosexuály nebo obecně s LGBT lidmi jen proto, že nás pojí naše jiná orientace, naše odlišnost. V této fázi se můžeme, ale nemusíme, naučit o sobě říkat „jsem lesba“ nebo „jsem gay“. Někdo dokonce s patřičnou hrdostí, jako by to bylo něco extra.

V této fázi můžeme mít chuť chodit do průvodů nebo se účastnit nějakého aktivismu a bojovat za práva „naší komunity“. Ale nemusíme. Já jsem třeba svou orientaci v této fázi považovala za pře-důležitou a asi jsem o ní mluvila více, než by bylo třeba, ale neměla jsem aktivistické choutky ani jsem se moc neidentifikovala s nálepkou lesba, spíš jsem se s tím označením jaksi smířila. Nicméně jsem měla pocit, že moje homosexualita je něco definujícího a že to o mně všichni musí vědět, jinak se s nimi nemůžu bavit. Styděla jsem se za sebe pokaždé, když jsem ji zamlčela. Byl to pro mě výraz potlačování sebe sama.

Tato první fáze je normální, přirozená a nutná. Proto prosím všechny heterosexuály o pochopení pro různé nesmyslné formy aktivismu či pro nadměrné zviditelňování. My to v této fázi potřebujeme křičet do světa. I do této fáze se totiž potřebujeme probojovat z jakési nulté fáze popření a potlačení, kde většina z nás začíná. Z bezpečí předstírané heterosexuality potřebujeme najít bezpečí v homosexualitě a identifikace je způsob, jak to bezpečí získat. Proto je potřebná a je správná.

Co mě ale mrzí, je, že velká část ne-heterosexuálů v této první fázi ustrne a myslí si, že to je to konečné přijetí. Myslí si to zřejmě i celá řada heterosexuálů, soudě například z konstatování v úvodu, které jsem slyšela z úst heterosexuálky: „Tys tu svou orientaci pořád nepřijala, když s tím slovem máš pořád problém.“ Ještě smutnější je, že autorka tohoto výroku je terapeutka, která má homosexuály jako klienty. Pomáhá jim přijmout svou orientaci tím, že je upevňuje a zasekává v první fázi. Což pomáhá v začátku, ale pak se to stává kontraproduktivní.

V této první fázi máme tendenci se vyčleňovat z většinové populace a tím jen krmíme homofobii. Zveličujeme svoji jinakost, hlásíme se o pozornost a stavíme se do role oběti, což triggeruje kdekoho, kdo sám trpí nedostatkem pozornosti (což se týká mnoha heterosexuálů). Tato fáze je tedy přirozená a nutná, ale je naprosto destruktivní a kontraproduktivní v ní setrvávat déle , než je nezbytně nutné. Proto bychom se měli snažit posunout dál a od své orientace se diferencovat.

Diferenciace aneb „Jak ti mám vysvětlit, že nic neodmítám?“

Diferenciace znamená, že od své odlišnosti získáme odstup a začne nám připadat banální. Může to zvenku dokonce vypadat jako popírání. Jako bychom se vrátili do bodu nula a do potlačení. Zvláště naši kolegové homosexuálové z první fáze nás takto budou vnímat, protože člověk ve fázi identifikace není schopen odlišit prvotní popírání od diferenciace. Diferenciace ale není popírání! Diferenciace je krok vpřed a je nesmírně zdravá.

Já osobně prožívám diferenciaci takto: Mám ženu, se kterou všude chodím, chodíme za ruku a je na nás na první pohled vidět, že patříme k sobě. Chováme se přirozeně a nepřemýšlíme o tom, jestli si zrovna můžeme dát pusu, jestli nás někdo vidí, co si o nás kdo myslí. Přestaly jsme do velké míry vnímat, co naše běžné projevy lásky dělají s okolím. Je nám to jedno, stejně jako to neřeší heterosexuální páry. Když se bavím s lidmi, byť s úplně cizími, nijak se necenzuruju v mluvení o své ženě, pokud na to přirozeně přijde řeč. A že na to přichází řeč poměrně často. Takže žiji naprosto otevřeně jako „lesba“ a nikdo o tom nemůže mít pochybnost, ale pro mě to není nijak zvlášť důležité. Necítím se být součástí LGBT komunity, protože LGBT lidi nevnímám jako komunitu. Většina aktivismu mi přijde hloupá a kontraproduktivní a nemám nejmenší chuť se k něčemu takového připojovat. A nemám ráda, když mi někdo říká lesba, nebo nedej bože lesbička.

V některých kontextech svou orientaci záměrně zamlčím. Prostě proto, že se mi to zrovna hodí, nebo zhodnotím, že určitá osoba si to nezaslouží vědět. Dříve bych z toho měla pocity viny, nedostatečnosti a selhání. Dnes jsem s tím úplně v pohodě. Mám volbu to říct nebo neříct a ani jedno ve mně nevzbuzuje nepříjemné pocity.

„Nejsem lesba a trhni si!“ aneb absurdita nálepek

Do svých 31 let jsem chodila nebo potom žila s muži, jen posledních 7 let dávám přednost vztahu se ženami (z toho 6 let jsem se svojí jednou ženou v naprosté věrnosti). Do mých 31 let jsem tedy byla lesba nebo ne? Pokud ano, tak jak může někdo o sobě tvrdit, že je heterosexuál? Já jsem si to taky myslela a nebylo to tak. A pokud jsem do svých 31 let nebyla lesba, tak to se jako nějak výrazně změnilo to, kdo jsem, když jsem si našla ženskou? Já to tak totiž zpětně vůbec nevnímám. Pro mě je můj život kontinuální a ačkoli se v čase měním, jsem to pořád já. Když jsem se sešla se svým bývalým, viděl ve mně pořád stejného člověka, i když už jsem žila s ženou. Moje identita se nezměnila. Proto mi označování se jako „lesba“ přijde naprosto nesmyslné a nechápu, co nebo koho vlastně označuje a proč je potřeba někoho označovat.

Jedním ze znaků diferenciace je také přijetí své heterosexuální minulosti, kterou má většina z nás (málokdo vždy věděl, že je homo a nikdy se v tomto směru nehledal). Nejprve se člověk „identifikuje se svou novou identitou“ a má chuť udělat tlustou čáru za svou minulostí a za svými hetero-vztahy. Pak ale pochopí, že se nic tak převratného nestalo a nic moc se vlastně nezměnilo. To je přechod z identifikace do diferenciace.

Integrace aneb všeobjímající soucit a pochopení?

Nakonec následuje fáze integrace, která je teprve tím opravdovým přijetím. Tady se osobně dostávám trochu na tenký led, protože si myslím, že jsem sama zatím někde v závěru diferenciace a stav integrace tak nemám ještě na vlastní kůži dostatečně osahaný.

Představuji si, že z fáze integrace mi už bude jedno, jakou nálepku má kdo potřebu používat pro mou osobu a nechám lidi, ať si mě nálepkují, jak potřebují. Představuji si, že budu mít taky více soucitu a pochopení pro lidi v první fázi, kteří mě aktuálně rozčilují, jakkoli racionálně vím, že procházejí nutnou a normální fází. Z fáze integrace se mě asi zcela přestane dotýkat jakákoli, byť skrytá homofobie. Budu zřejmě schopná vidět, co je za ní, co ten člověk sám řeší a co potřebuje a místo zlosti či lítosti tam bude zase soucit a pochopení. Projevy homofobie už nebudou nijak ohrožovat moji sebehodnotu, což se dnes ještě pořád trochu děje (čím skrytější forma, tím více mě aktuálně zasahuje).

Zatím ještě tak daleko nejsem, ale když jsem schopná to popsat a představit si to, tak si myslím, že jsem na dobré cestě. Daří se mi taky integrovat moji homosexuální stránku s tou heterosexuální. Už to pro mě není buď anebo. Vím, že mám obě a nejsou v protikladu nebo v nepřátelství. Dřív jsem svou hetero-část považovala za hrozbu pro svůj partnerský vztah, což už dnes nepovažuji. Vím, že můj partnerský vztah nestojí na pohlavním orgánu. Ani jedna moje část není lepší nebo horší, o obou vím, obě mám dost prozkoumané a obě mám ráda. Toto považuji za krok k integraci.

Přijetí ne-heterosexuality nastane, až dostatečný počet z nás dosáhne integrace

Přijetí minoritní sexuální orientace není nic snadného a je to práce navíc, kterou máme my všichni ne-heterosexuální oproti heterosexuálům. Tu práci děláme nejen pro sebe, ale i pro budoucí generace. Jakmile kritické množství z nás dojde do fáze integrace, bude ne-heterosexualita přijata jako normální i většinovou společností a další generace už nebudou muset tuto práci dělat. Právní rámec bude následovat naprosto přirozeně bez nutnosti aktivismu. LGBT přestane být téma. Už nebudeme zajímaví a originální, ale ani diskriminovaní a nenávidění. Něco za něco 🙂

V tomto procesu se mohou zapojit i heterosexuálové a významně jej urychlit. I oni totiž procházejí procesem přijímání odlišné sexuální orientace, byť ne u sebe sama. Ačkoli… Všichni máme v sobě kus homosexuála a kus heterosexuála, jen jsou ty kusy jinak velké. Je opravdu výjimečné, aby někdo v sobě jednu z těchto složek vůbec neměl. A tak i převážně heterosexuální lidé v sobě mohou objevovat svou homosexuální část, zkoumat, jak je velká, jak je ovlivňuje… a učit se ji přijímat. Pokud tento proces dokážeme pojmenovat, popsat a mluvit o něm, tak nemusí ani vést přes nějaké velké zmatení a chaos. Jde prostě jen o zkoumání a přijímání různých stránek osobnosti, zde různých stránek sexuální orientace. To, že k tomu není potřeba bambilion sexuálních partnerů, o tom jsem psala v jiném článku.

Kdykoli se vydáme na neznámé území zcela bez mapy, je celkem jisté, že se ztratíme a že to nebude příjemný výlet. Ale když se vybavíme dobrou mapou, můžeme si nové území prohlédnout a z výletu se zdárně vrátit obohaceni o nové poznání. A nebo se tam můžeme ubytovat a zůstat tam, a území si prozkoumat natolik, že cizí mapu už ani potřebovat nebudeme. Každý jak je mu libo. Cílem všech mých textů na toto téma je začít jakousi mapu zkoumání a přijímaní sexuální orientace kreslit. Abychom už nemuseli tápat naslepo. Protože ta mapa, kterou dosud máme, je jen velmi, velmi zevrubná a zorientovat se podle ní v celém procesu přijímání sexuální orientace není dost dobře možné. Důkazem budiž to, že se nám to jako společnosti kriticky nedaří (viz přetrvávající otevřená homofobie na sítích, nemožnost schválení manželství pro všechny, dobrovolná segregace LGBT lidí, kontraproduktivní aktivismus, všudypřítomná latentní homofobie, apod.).

Přeji nám co nejhladší cestu do integrace a ráda pomohu (terapeuticky) všem, kteří se na této cestě chtějí posunout. Mohu vás posunout tak daleko, jak daleko jsem sama došla. To zatím není až na konec cesty, ale hrubým odhadem tak na 80%. Myslím, že i psaní tohoto článku mi zase pomohlo se o kus posunout. I proto se můžete těšit, že v tom budu nadále pokračovat. Myslím si, že 100% akceptace není v kontextu naší současné (skrytě) homofobní společnosti dosažitelná, nicméně i tak je potřeba se snažit k ní směřovat. Dojdeme tam jednoho dne všichni společně díky těm, kteří se o to zaslouží svou usilovnou prací na sobě. Sláva nám! 🙂

Použité zdroje:

1. Wilber, Ken. Integral psychology: Consciousness, spirit, psychology, therapy. Boston, Shambhala Publications, Inc., 2000. ISBN 978-1-57062-554-1