Latentní homofobie (viz článek) je jednou z příčin vyšší míry psychických potíží u homosexuálů než u většinové populace. Předpoklad, že homosexuál je nějak méněcenný či horší oproti heterosexuálovi, je všudypřítomný. Situaci nezlepšuje fakt, že latentní homofobii podléhá i velká část terapeutů, a tak homosexuálové ani nemají kde hledat skutečnou pomoc.
Dnes už je otevřená homofobie odsuzovaná, alespoň tou inteligentnější částí populace. Je IN být tolerantní a respektující, a tak se mnozí uvnitř hluboce homofobní lidé snaží vypadat jako respektující. Terapeuty nevyjímaje. Mám osobní zkušenost s několika terapeuty. V žádném případě netvrdím, že je to reprezentativní vzorek a mohla jsem mít jen smůlu. Ale latentní homofobii jsem zažila u 99% z nich. Ti, u kterých jsem ji necítila, nebyli původem Češi.
Nevyžádané „léčení“ homosexuality
Ve skutečnosti je mezi českými terapeuty rozšířená představa, že homosexualita je patologie vyvolaná nějakým traumatem. Někteří se ji dokonce tajně snaží léčit, aniž by to klientovi řekli (protože s tím by je většina gayů a leseb poslala někam). Mnozí přijali tezi, že pokud mě jako ženu přitahují ženy, je to nutně tím, že mám nějaký problém s muži, způsobený traumatem. Fakt, že byla homosexualita již dávno vyňata ze seznamu nemocí a patologií, zcela ignorují. Fakt, že mi život s ženou vyhovuje a nechci na tom nic měnit, také. Oni vědí lépe než já, co potřebuju, a lépe než všechny výzkumy, co je a co není „normální“.
Nabízí se otázka: Pokud by to tak bylo a já měla skutečně nějaký blok vůči mužům: Jak odstranění tohoto bloku ovlivní to, jak mě přitahují ženy? Samozřejmě že nijak. Pokud mě opravdu ženy sexuálně přitahují, je to dáno biologicky a terapeut se může třeba postavit na hlavu. Zlepšení vztahu k mužům ještě neznamená, že s nimi budu chtít mít sex, nebo že s některým budu chtít sdílet život.
Jsou i lidé, kteří se homosexuálně chovají, ale homosexuálové nejsou. Toto chování, které v tomto případě není v souladu s vlastní přirozeností, je únikovou strategií a může být vyvoláno traumatem. Takové případy jsou. Nicméně to neznamená, že lze vyléčit homosexualitu. Skutečnou homosexualitu vyléčit nelze a ani to nikdo (kromě těchto samozvaných „terapeutů“) nechce.
A tak se bohužel můžete na terapii setkat s předstíraným přijetím a rádoby ochotou vám pomoci vaši orientaci přijmout. Ale po čase zjistíte, že se váš terapeut snaží udělat z vás heteráka a vaši sebejistotu a sebehodnotu celou dobu jen podrývá.
Chcete-li coby gay nebo lesba využít služeb terapeuta, ptejte se předem na jeho názory na homosexualitu, na jeho zkušenosti v práci s homosexuály, a nastražte radary na latentně homofobní tvrzení. Pokud se dozvíte, že „na to máte plné právo“, že „vám to přeje“, nebo že jste v něčem speciální případ oproti heterosexuálům, hledejte dál.
Nejčastější projevy latentní homofobie u terapeutů
- Jako gay či lesba jste něco extra, máte něco navíc nebo vám něco chybí.
Ptala jsem se jedné terapeutky, která řešila problémy v intimitě, zda má zkušenosti s řešením obdobného tématu u homosexuálních párů. Dověděla jsem se, že „mužskou a ženskou energii máme všichni a u homosexuálů se navíc řeší příčina, proč si vybrali partnera stejného pohlaví, jaké zranění je k tomu dovedlo“.
Jelikož použila slovo „zranění“ je naprosto evidentní, že považuje homosexualitu za následek traumatu, tzn. za problém k řešení. Nicméně i kdyby zůstala u toho, že u homosexuálních párů se řeší „něco navíc“, je to červený hadr.
To, že máme všichni mužskou a ženskou energii, které se doplňují, je pravda. Tento mechanismus funguje jak u hetero, tak u homosexuálních párů. Napětí mezi těmito energiemi vytváří vzrušení, a to ovlivňuje intimitu. Dále tam mohou být u jednoho z dvojice či u obou nějaké bloky vůči intimitě: stud, nepohodlí ve vlastním těle, přesvědčení, že sex je něco špatného, nebo že něco musím či nesmím… Dále pak bude záležet na vhodnosti rolí. Pokud se například jeden staví do role dítěte a druhý do role rodiče, těžko to může fungovat v intimní oblasti… Apod. Všechna tato témata jsou univerzální, ať spolu žije muž a žena, dvě ženy, dva muži, nebo třeba nebinární osoby.
Totéž funguje v jakékoli jiné oblasti. Jako homosexuál nejste ničím speciální, nemáte nic navíc ani vám nic nechybí. Máte možná větší problém se sebeakceptací, sebedůvěrou a sebehodnotou. Ale opět – tato témata řeší běžně i heterosexuálové. Jakékoli vyčleňování je tak známkou skryté homofobie a mělo by být varovným signálem.
Nenechte se manipulovat pocitem výjimečnosti!!!
2. „Máte na to plné právo, ale…„
Už tvrzení, že „na to máte právo“, že „to je vaše věc“, apod. jsou latentně homofobní. Samozřejmě že na to máte právo a je to vaše věc, to vám nemusí nikdo říkat. Tady terapeut zřejmě přesvědčuje sám sebe.
Nezapomeňte také na to, že platí až to, co následuje za „ale“. A taky že ono „ale“ nemusí být vyřčeno. Nenechte se uchlácholit líbivými frázemi o tom, jak jste úplně v pořádku, když pak následuje „ale“, či jenom protikladné tvrzení a zpochybňování.
3. „Víte jistě, že jste gay/lesba? Co když to tak není?„
Terapeut tu není od toho, aby klienta zpochybňoval a znejišťoval. Pokud vy sami přicházíte na terapii s tím, že si nejste jistí svou orientací a chcete téma zkoumat, je to naprosto v pořádku a pak je normální, že se vás terapeut bude ptát, proč si myslíte, že byste mohli být homosexuální a co zase vypovídá o opaku (a toto zkoumání by mělo být vyvážené na obě strany).
Nicméně pokud vy sami tuto pochybnost do terapie nevnesete, terapeut vás nemá co zpochybňovat. Témata pro terapii nevymýšlí terapeut. Témata do terapie vnáší klient.
Je strašně jednoduché zpochybnit něčí sexuální orientaci. Sexuální orientace není něco objektivně daného a viditelného. Nedá se objektivně prokázat. Je to otázka vlastního sebepoznání, zkoumání pocitů, osobního přiznání… Většina homosexuálů si projde fází, kdy se snaží žít heterosexuální život. Někteří poznají hned, že to není nic pro ně. Jiní to tak jasné nemají, přesto nakonec dojdou k tomuto závěru. Je snadné takového člověka nahlodat slovy „třeba jsi jen nepotkala toho pravého“, „třeba ti to nefungovalo s muži, protože máš nějaký blok (z minulého života)“, „nemůžeš být homosexuální, když se ti líbil sex s člověkem opačného pohlaví“…
Sexuální orientace není černobílá. Někdo je hodně vyhraněný a podobným zpochybněním se vysměje. Někdo tak vyhraněný není a podobné věty od autority-terapeuta jej dokáží pořádně rozhodit, a naprosto zbytečně.
Terapeut, který má sám od sebe potřebu zpochybňovat vaši orientaci zřejmě hledá skulinku, jak z vás vyrobit heterosexuála, aby se utvrdil ve svém homofobním přesvědčení, že homosexualita je léčitelná patologie. Nebo vás cíleně oslabuje, abyste na terapii vydrželi chodit dlouho. A nebo je jen neznalý problematiky, což jej neomlouvá a poškození klienta se tím nezmenšuje.
4. „Chudáku, jako gay máte těžký život!“ /“Chudinko, jako lesba to máš těžký.„
Toto je velmi záludné tvrzení. Jelikož člověk obvykle nepřichází na terapii s tím, že jeho život je peříčko, má tendenci s takovýmto tvrzení souhlasit a považovat jej za projev empatie a pochopení. „Vždyť proto na tu terapii lezu, protože můj život je sakra těžký.“
Ale nezapomeňte na to, že jakmile vás terapeut začne litovat, ztratil schopnost vám pomoci. Terapeut by vám měl naopak pomoci zbavit se takového přesvědčení, že jako homosexuální člověk máte nějak extra těžký život. Každá mince má vždycky 2 strany. Ano, něco máte těžší, ale má to i výhody, které to vyvažují. Věřit tomu, že mám těžký život, vede jedině k tomu, že pak mám opravdu těžký život. Vesmír nám nemilosrdně plní všechna přání: Chceš těžký život? Jak je libo… Takže terapeut, který vás v takovém přesvědčení utvrzuje, vám nepomáhá! Právě naopak!
Navíc v takovém litování je obsažen pocit nadřazenosti terapeuta: „Ty chudáčku/chudinko, já ti musím pomoci.“ Opět je za tím skrytý předpoklad, že jako homosexuál nejste dost. Jste horší a tak to máte těžší. Proč by plnohodnotný člověk měl à priori těžší život? To přece nedává smysl. Každý máme své problémy a tohle snad není soutěž, abychom to vůbec poměřovali! Každý máme naloženo trochu jinak, ale vždy tak, abychom to dokázali zvládnout.
5. „Vy jste to pořád neakceptoval/-a!„
Akceptace homosexuální orientace je náročný a dlouhý proces, který ztěžuje právě latentní homofobie – tolik rozšířená ve společnosti. Pravděpodobně budete jako homosexuál řešit úplnou akceptaci své orientace celý život, protože stále budete narážet na projevy zjevné či skryté homofobie. Stále budete přemýšlet, kde si můžete dovolit svou orientaci přiznat a kde „se to nehodí“. Stále budete zvažovat, co říct a co neříct…
Nikdo vás proto nemá co kritizovat za to, že jste svou orientaci stále plně nepřijali! Natož terapeut!!!
Výčitka, že jste svou orientaci stále nepřijali, je ukázkou naprostého nepochopení procesu přijetí homosexuality. K čemu je to asi tak dobré, vyvolat v člověku pocit viny za to, že svou orientaci ještě plně nepřijal? Jak to pomůže psychickému stavu klienta? Pochopitelně je to naprosto kontraproduktivní.
Proces přijetí je dlouhý a je to váš proces. Nenechte se kritizovat za to, že není tak rychlý, jak si někdo jiný představuje.
Buďte bdělí a nedejte se!
Tento výčet projevů latentní homofobie u terapeutů není určitě vyčerpávající. Je založený na tom, co jsem já v roli klientky zažila. Nepochybně vás řada terapeutů bude umět překvapit různými kreativními a velmi skrytými formami homofobie. Nezapomeňte proto, že latentní homofobie se často prezentuje jako pravý opak – jako respekt a tolerance, jako láska, přijetí a ochota pomoci. Jenom na tom „něco“ nesedí.
Buďte proto pozorní a bdělí. Důvěřujte svým pocitům a své intuici. Máte-li pochybnosti o míře akceptace homosexuality u svého terapeuta, konfrontujte jej přímo. Terapeut není nedotknutelná autorita, která má vždy pravdu. Naopak. Je to taky jenom člověk. Nebojte se se ptát, konfrontovat, challengovat. A pak si sami zhodnoťte, zda vás terapeut přesvědčil a zda si vás jako klienta zaslouží.
